Chromatic, big beat s příchutí hříchu mládí - část druhá: Láskyplné vzpomínání na naši zvukařskou techniku

Kapela Chromatic se snažila v dobách reálného socializmu o téměř nemožné, přinést do vesnického prostředí okresu Břeclav a okolí, dokonalý hudební zážitek. Pokud pominu, kvůli tématu tohoto článku, hudební stránku věci, byl naším cílem dokonalý zvuk a profesionální světla. Čtenář mi dovolí, abych ho nejdříve uvedl do tehdejší doby. Koupit se v tehdejších dobách nedalo nic! Jediným elektro obchodem byl ELMAT, ale v něm se neprodávali téměř žádné pomůcky ani součástky, které by se daly pro bigbeat použít. V prodejnách specializovaných na hudebníky se kromě hudebních nástrojů z technického vybavení neprodávalo nic, co by se dalo reálně využít. Jediná cesta byl černý trh, částečně ze zdrojů pašovaných ze zahraničí, částečně kradených v socialistických podnicích. Že jsme to museli dělat také tak? Ale co vás nemá, my jsme byli výjimka. Vždycky jsme všechno pořizovali poctivě!? Kdo si to pamatuje, ten ví své. Já se přece nenechám po těch letech, kvůli své hubě, zavřít nebo je to promlčené?

Drobnou chybičku ten zvuk ovšem měl, jeho "echo" Dynacord moc "neechovalo". "Běžte do Prčic Batlesi, nehrajeme v jeskyni!" najednou vyvstal úplně jiný problém a tím byl hudební projev. Naštěstí byli v Chromaticu vždy dobří muzikanti, tedy s přihlédnutím na jejich mládí.

Jenda rychle pochopil, že je ve mě skrytý zvukař, a velmi mu vyhovovalo, že můžu převzít mix a hudební režii, zatímco on se věnoval svému alkoholu. V začátcích mi to opravdu vadilo. Chtěl jsem se věnovat světelnému parku a vytváření světelných efektů a scén. Vlastně se mi to splnilo až po odchodu Jirky a Mildy na vojnu, kdy s Laďou Bartošem pokračovala kapela doplněná o mladší kamarády muzikanty pod názvem TONIC. Až tehdy omezil Jenda svého "koníčka" na minimum.

Pravdou je, že jsem od Jendy dostal takovou školu, jakou málokdo. Měl kamarády všude - v rozhlase, ve výrobních podnicích tehdejší Tesly, v divadlech a sám byl profesionální zvukař, takže i přístup do tehdejší jediné agentury. Naše dlouhé debaty o technice zvuku se odráželi v mé schopnosti se zvukem pracovat. Mnohokrát jsme stáli u mikrofonu a ukazoval mně jaký je rozdíl, když jej otočím nebo změním vzdálenost, co to udělá, když je přiložím ke kraji reproduktoru u komba anebo jej dám víc ke středu. Pochopil jsem, že zvuk se dělá na podiu. Mix samotný je jistě důležitý, ale bez znalostí práce s mikrofonem by byl k ničemu. Nesmím zapomenout na práci s muzikanty, zvlášť ve vztahu k akustickému tlaku na podiu. To byl nekončící boj o každý dílek na stupnici jejich komba. Nejlepší přístup měl v té věci Milda Kučera, rychle pochopil, že randál na podiu je chyba a sám se snažil, seč mohl, aby v kapele zvukařům pomohl. Největší můrou byl kytarista Laďa Bartoš. Dováděl mě doslova k šílenství. Stál jsem za mixem a "dobráci" v okolí chodili, abych tu kytaru ztišil a jestli nejsem úplně hluchý, že neslyším jak je nahlas. Na mixu jsem ji měl na nule a kytara řvala, že praskaly lustry v sále. Z každého mikrofonu "trčela" naprosto zkreslená kytara. Po mnoha bojích Laďa ustoupil a otočil kombo směrem od sálu do závěsů na podiu. Sice chudák sám nemohl nic slyšet, ale nám to trochu pomohlo.

Další kapitolou byly nástroje. Kytary a basa měly jednu výhodu - neladily. Elektronické ladičky neexistovaly a naladit nástroj se dalo pouze na části hmatníků, nad a pod naladěnou částí opět neladily. Když se klukům po nadlidském úsilí podařilo nástroje sladit aspoň snesitelně, po odehrání jedné dvou písní museli opět ladit. Velkým expertem na ladění byl sólový kytarista Laďa, jednak ladil při "zbustrované" kytaře a jednak ladil pořád. Jednou na zábavě se mu opravdu hodně dařilo, ladil a ladil až to jednoho posluchače, značně unaveného a posilněného pivkem a rumíkem naštvalo: "Když ti to neladí, tak si to zesil vole!!!" Kdo si to pamatuje, musí se smát jako já, když před očima vidím Laďu jak skáče vzteky 3 metry do vzduchu. Mnohokrát jsme při večeři probírali co s laděním nástrojů. Musel jsem mu ale dát zapravdu. Hudba musí ladit a musí hrát do rytmu, jinak to není hudba, ale paskvil. "Pánové," řekl nám jednou pan Reichman (skvělý muzikant a hráč na basu), když se ho kluci ptali co na naši kapelu říká, po tom co si poslechl jednu naši skladbu, "uvědomte si, že kapela !!!MUSÍ!!! být naladěná!"

Kapitolou samou o sobě byly klávesy, zapůjčené také z SKP značky Vermona string. "Skvělý" nástroj měl jednu výhodu, každý tón se dal ladit samostatně na generátoru. Horší bylo, že měl zvuk jako rozzuřený včelí roj. Proto jsme jim říkali včelín. Jirka na včelín dokázal pravé divy, hledal takové zvuky, že ani konstruktér toho nástroje netušil, co se z něj dá vytlouct. Ale ať dělal Jirka cokoliv, stejně to nebylo ono. Proto se snažil koupit jiný nástroj. Pamatuji se, jak se Jirkovi podařilo koupit Korga. Té radosti, když kluci přijeli a ukazovali a předváděli, co dovede. Pravý zápaďácký hudební nástroj, najednou kapela hrála jako Bůh. Zněli jsme jako z desky. Teď už nám nic nechybělo, aby sme "zbourali" každý sál.

Věřte mi, že se dařilo, když přišlo na zábavu míň lidí jak 500, tak jsme pořádali krizový štáb a řešili co zlepšit, aby na nás opět chodily davy. A až do odchodu Jirky s Mildou se nám to taky dařilo.

Myslíte, že si přečtete i další část? Tentokrát o světlech a tak.



Metoděj Skřeček - mistr zvuku


Článek ke stažení ve formátu PDF


zpět na výpis článků   |   zpět na úvodní stránku